Báječná rozmanitost

Byly doby, kdy jsem se neustále srovnávala s kýmkoli, na kom ulpěla moje pozornost. Byla-li to dívka, žena, pak co do postavy, krásy obličeje, vlasů (a opravdu málokdy jsem ze srovnávání vizáže sama u sebe vyšla lépe než ta druhá), dále také jak působí na okolí - některé dívky a ženy umí být tak usměvavé a milé, že mě to vždycky uvrhlo do splínu, že já taková být neumím. Byl-li to někdo, kdo uměl něco, co já ne, měla jsem pocit nedostatečnosti, že bych to měla umět také. Byli-li to někdo, kdo uměl totéž, co já, ale lépe,  upadala jsem do pocitu naprosté zbytečnosti - kdybych tu nebyla, žádná škoda, když je kdekdo lepší než já. Atd. atd. Jak to teď píšu, připadá mi, jako bych psala o někom těžce nemocném, a ono to tak vlastně svým způsobem bylo. 

Časem jsem pochopila, že přestože máme my lidé mnoho společného a stejný prazáklad, jsme každý jedinečný a neopakovatelný, a v tom tkví krása a přínos každého z nás. Už si nepřipadám méněcenná proto, že neumím opravit stroj nebo chodit po provaze, a učím se nejen nemít strach, že není dost místa pro mě a lidi, kteří dělají nebo ještě začnou dělat totéž co já, ale dokonce jim všem přát úspěch úplně v tomtéž, co dělám já. Někomu to může připadat jako samozřejmost, ale kdo někdy zažil nebo ještě zažívá pocity podobné těm, které jsem popsala v prvním odstavci, ten ví, že pro nás to vůbec samozřejmé není. Takže hodně úspěchu všem! 

Zpátky k jedinečnosti - v následujícím videu jsou ukázky hlasových dispozic nebo dovedností, které má opravdu jen někdo (alikvoty a jódlování do určité míry ovládám, ale ten zbytek...); mě ta naše lidská rozmanitost tak baví!