Zpívání v přírodě

O víkendu jsem se dostala do Železných hor. V sobotu nádherně svítilo slunce a foukalo jen trošku, jen coby vrcholky stromů romanticky šuměly. Našla jsem krásné místo a slezla si kousek ze svahu, aby na mě zdálky nebylo vidět. 

Pode mnou tekl čirý potůček, kolem se zvedaly svahy s loukou, pasekou s pařezy a stromy, jejichž koruny krásně kontrastovaly s blankytně modrou oblohou. Paprsky slunce mě hladily po tváři; pociťovala jsem jakési uspokojivé propojení mezi sebou a vší tou nádherou kolem. V té chvíli na mě přišla nutkavá potřeba začít zpívat. Ne nějaké písničky nebo operní árie, co jsem si dřív ráda zpívala, když jsem se ocitla na nějakém odlehlém místě, ale jen prostě zpívat - beze slov, v souladu s okolím a plná vděčnosti za krásu, kterou se mnou sdílí, přirozeným hlasem, jakoby jeho určitá syrovost lépe odpovídala podstatě bytí.

Zároveň jsem prožívala, jak jiné je zpívat takto uprostřed přírody než doma. Ty čtyři stěny zkrátka nějak působí, a i když by můj hlas asi nezněl o moc jinak, kdybych zpívala v místnosti totéž jako tam venku, pocit je to opravdu hodně odlišný. V místnosti mi chybí ten nekonečný prostor a možnost rozletu, doprovod zvuky přírody a inspirace z ní přicházející.

Určitě to brzy budu chtít zopakovat, budu si muset někde poblíž bydliště najít to pravé místečko. A možná si někdy pořídím i nějakou nahrávku... A co vy, půjdete si také zazpívat do přírody?