Moje cesta k sebedůvěře ve zpěvu

• Od dětství mě to ke zpěvu přitahovalo; bohužel poměrně záhy jsem "získala" blok, který mi začal ve svobodném projevu bránit, a postupem času nabyl úctyhodných rozměrů...

• Začalo to v předškolním věku, kdy moji rodiče opakovaně dávali k dobrému, že jsem jako malinká "zpívala jako opilý námořník". Nemysleli to zle, chtěli pobavit, ale můj překlad tehdy zněl: Námořník má hrubý hlas a opilost je hnus – moje zpívání bylo ODPUDIVÉ.

• No ale tak jsem si říkala, co bylo, bylo, teď už je to snad lepší. Asi ve druhé třídě byl při hudební škole založen pěvecký sbor, do kterého jsem se přihlásila, protože mě zpívání prostě lákalo.
  Moji hudebním sluchem obdaření rodiče tento sboreček jednou slyšeli, a od té doby říkali (i jiným lidem), že chodím "na krákání", případně že chodím "krákat". Nevím, jak to slovo vnímáte vy, ale pro mě to znamenalo, že moje zpívání je OŠKLIVÉ A K NIČEMU.

• Potom jsem tam buď přestala chodit, nebo se sbor rozpadl, a po čase přišel do naší školy tehdejší sbormistr prestižního sboru Bambini di Praga, a po předzpívání všemi dětmi ze třídy si vybral mě a ještě dva další spolužáky, abychom se do sboru zapsali. Pro mě to byla velká pocta, trochu mi to zvedlo sebevědomí, na chvilku. V tom sboru vládla přísná hierarchie, měl spoustu různých podčástí a bylo třeba "vyšplhat po žebříku" postupně až do koncertní skupiny, pokud jste chtěli vystupovat a třeba i jezdit na zájezdy. Někdo udělal skok přes několik oddělení, já jsem si je pěkně prošla postupně, ale do koncertní skupiny jsem se neprobojovala ani po šesti letech ve sboru. Nezpívala jsem totiž dostatečně zvučně (nekompromisní a soutěživé ovzduší na zkouškách mě tak stresovalo, že jsem byla úplně stažená), takže podle slov sbormistrů jsem "sboru nic nedávala" a žádali mě, "abych udělala něco s tím hlasem". V patnácti letech jsem usoudila, že už to nedám, a přestala tam chodit. S přesvědčením, že NEMÁM HLAS.

• Na vysoké škole jsme měli předmět Hlasová výchova, a můj učitel mě se dvěma dalšími studentkami pozval do Vysokoškolského sboru UK, kam jsem byla přijata a moje touha zpívat se zase vrátila spolu s nadějí, že přece jen nakonec snad nejsem tak marná. Proto jsem si později našla učitelku zpěvu (pěvkyni ND), která mi konečně potvrdila, že hlas mám, a velký. Jenže happyend se zase nekonal. Jak už jsem si za ta léta vypěstovala slušný blok, nedokázala jsem se uvolnit, takže moje dechová opora nemohla pořádně fungovat a já jsem nedokázala držet dlouhé tóny ani jít plným hlasem do výšek. Moje učitelka mě roky úpěnlivě prosila: "Pusť ten hlas!", ale mně to prostě nešlo. Byla jsem z toho zoufalá a znovu jsem nabyla dojmu, že NA ZPĚV NEMÁM.

• Pak jsem se ale dostala k prvním osobnostně-rozvojovým seminářům, začala pracovat na své psychice, a po létech nakonec objevila Complete Vocal Technique, což je metoda, která pomůže zpívat úplně každému. A to byl můj HAPPY NOVÝ ZAČÁTEK!
• V gospelovém sboru, do kterého jsem chodila, jsem se začala "otrkávat" občasným sólem a později si založila swingovou kapelu, se kterou zpívám dodnes. A teď si pomalu, ale jistě začínám plnit i svoje dávné touhy zazpívat si i klasiku a také jsem začala tvořit radostné písně na pár slov.
• No a s tibetskými mísami si užívám zpívání bez jakýchkoli omezení a pravidel, intuitivně a absolutně svobodně.

Proč vlastně chci nejen sama zpívat, ale také to učit ostatní?

Celá desetiletí jsem se snažila najít svoje poslání - co tady na tom světě mám dělat, abych využila dary, které jsem dostala do vínku, abych dělala to, v čem se budu cítit "doma", že je to ta moje "parketa". A celá desetiletí mi to beznadějně unikalo.
Proč? Protože jsem

• nevěřila ve své schopnosti
• nedůvěřovala svým nejskrytějším touhám
• se vždycky nechala svést z cesty reakcemi a názory okolí, společnosti
• si nakonec toho pochybovače zcela zvnitřnila
• a už jsem si na odrazování od nápadů mimo zaběhnuté společenské normy a vzorce vystačila - šikulka - úplně sama!
  

Celý život jsem si přála zpívat pro lidi, a dlouhá léta jsem si to zároveň svědomitě blokovala. Strachem z neúspěchu a odmítnutí, a sebedůvěrou nikoli nulovou, ale přímo zápornou.

Nakonec se mi ale díky

• nápomocným lidem, kteří mě doprovodili kousek po mé cestě za sebehodnotou a následně budovanou důvěrou v sebe coby v bytost vyšší než je člověk popisovaný ve školních učebnicích,
• moudrým knihám (seznam těch pro mě nejdůležitějších najdeš v sekci Zdarma), a také
• perně získaným zkušenostem

podařilo bloky rozpustit a různými oklikami konečně zhmotnit svou odvěkou touhu - zpívat pro lidi tak, aby se jim to nejen líbilo, ale také jim to nějakým způsobem pomáhalo. A protože jsem si (pěkně po jednom) vyšlapala schody sebedůvěry z podzemí až do vyšších pater, mohu nyní vzhůru doprovodit i Tebe.